Tajemství norského léta IV.

Probudili jsme se do krásného, prozatím nedeštivého rána, ale všude kolem nás se různě honily mraky. Vychutnali jsme si snídani a kávičku s úžasným výhledem do panenské norské krajiny, kde pohled nebyl
rušen jediným výdobytkem moderní a uspěchané doby a okolí lemovala pouze divoká norská krajina Národního parku Svartisen.

Cíl dne byl jasný - po jakési "značené" cestě se dostat k okraji ledovce Svartisen a zjistit, proč se právě tak jmenuje (Černý led).

Ačkoliv bylo krásně aspoň na norské poměry - kolem 17°C a polojasno - cestu znepříjemňovali stále mokré kleče a deště z posledních dní rozvodnily strouhy na potůčky, potůčky v říčky a z říček se staly divoké bystřiny, a tak mnohdy nebylo jiného zbytí než sundat boty a brodit.

Poté, co jsme asi 8x brodili, 3x ztratili cestu a znovu ji našli, jsme ji nakonec definitivně opustili a prostě se vydali rovnou za nosem, přímo k nezměrné mase sněhu a ledu.

Kleče, mech a traviny se postupně začaly měnit ve velké uhlazené balvany, šutry a malé oblázky, teplota se snížila a kolem nás se hnala ledová šedivá řeka. Konečně jsme si mohli sáhnout na nejníže položený pevninský ledovec v Evropě.
Najednou jsme pochopili odkud se vzal název Svartisen - ledovec se zařezává do tmavého žulového podloží a každým pohybem odlupuje milimetr po milimetru kamenu a sám se tak zbarvuje do tmavé barvy. Cíl dne byl dosažen a teď se "jen" vrátit zpátky na chatu. Počasí se začalo poněkud kazit a přisly i přeháňky. Chtěli jsme se proto napojit opět na stejnou cestu zpátky, ale našli jsme uplně jinou cestu, nejspíše její starší sestřičku, která měla směr správný, a tak jsme se po ní vydali. Odměnou nám byla duha a samozřejmě kamínka v chatce, kde jsme se zahřáli a začali sušit botičky, ať jsou připravené na další výpravy a nástrahy nových dní.
Ráno jsme se rozloučili s chatičkou Blakkådalshytta [blako:dalshyta] (ano, i Péťa se tento název naučila vyslovovat ke konci našeho výletu :) )
Museli jsme se rozloučit s Národním parkem Svartisen a vydali jsme se podél jeho východních hranic k muzeu polárního kruhu, což byla neuvěřitelná masovka, kam se dostanou i obtloustlí němci se svými karavanami.
My jsme se raději masám lidí vyhnuli a našli si klidnou nově postavenou chatku Bolnastua a vyrazili na výlet na Nasafjellet (zde bych rád laskavého čtenáře odkázal na dříve publikovaný článek http://spatialforces.blogspot.cz/2014/08/neni-roswell-jako-rssvoll.html , abych se neopakoval)
Jen doplním, že nám konečně počasí opravdu přálo a vykoupali jsme se v severské řece, viděli stádo divokých sobů a užili si krásný den za polárním kruhem.

 Protože čas našeho pobytu se nám přeci jen zkracoval, vydali jsme se pomalou postupnou cestou jižním směrem. Do hledáčku se nám dostal majestátní hřeben se sedmi vrcholy vypínající se od pobřeží až do výšky zhruba tisíce metrů, avšak hlavní destinací se nám stal ostrov Vega, zapsaný dokonce i v UNESCO, a tak jsem se nechali naložit na trajekt a vyrazili.
Ostrova Vega jsme dosáhli ve večerních hodinách, a tak hlavním úkolem večera bylo najít nějaké pěkné místečko na přenocování. Tentokrát jsme zvolili přespání ve stanu a přímo na pláži. V těchto zeměpisných šířkách už na pár hodin i slunce zapadalo, tak jsme si udělali oheň, uvařili večeři, naplánovali další den a šli spát.
Ostrov Vega je známý především sběrem kajčího peří. Kajka je příbuzná kachně, ale je přivyknutá na pobyt v chladném severu, a tak má jedno z nejvýhřevnějších a nejjemnějších peří vůbec.
Lidé zde s kajkami žijí v symbióze, chrání je před predátory a poté, co kajky odletí na zimu na jih, jim vyberou hnízda od všeho prachového peří a další rok netrpělivě čekají jejich návrat. Dovedete si asi představit, jak dlouho trvá než si nasbíráte peří pro jednu péřovou peřinu!
Návštěva skanzenu byla tedy jasná volba. Dále jsme si udělali výšlap na druhou nejvyšší horu ostrova Vega - Gullsvågfjellet, z jehož vršku byl nádherný pohled na celý ostrov.

Po cestě dolů jsme přeci jenom objevili chatku. Chvíli jsme si oddechli, udělali si kafe a vyrazili zpátky k našemu stanovišti na pláži.
Další den byl ve znamení přesunu zase o kousek na jih .... ale o tom zase příště ;)

Tajemství norského léta III.

S přicházející zimou se rád vrátím o pár měsíců zpátky do období stálého světla, kdy místní norští pamětníci tvrdili, že tak teplé léto nezažili minimálně 30 let, a tak by bylo velikým hříchem takového léta nevyužít alespoň na krátkou dovolenou.

I takto může vypadat "arktická dálnice"

Zakončil jsem šichtu, nasednul do letadla a letěl si vyzvednout pracovní auto a poté i Péťu na letiště.

Před sebou jsme měli hrůzných 1000km po norských "dálnicích" až k místu mého pracoviště a národnímu parku Svartisen na polárním kruhu.

Zničený já po ránu

Dohodli jsme se, že to zkusíme zajet na jeden zátah a převážně přes noc, protože jsem Péťu vyzvedával o půl 11 večer na letišti.

Aby nedošlo k mýlce raději definuji, co znamená pojem "dálnice" v norském slova smyslu. Zvlášť ta arktická dálnice po které jsme jeli od Osla až k Mo i Raně. Znamená to normální dvou-proudou silnici, která se vine, točí a klikatí po údolích, sedlech a fjordech a maximální povolená rychlost je 80 km\h, jen na pár místech je povolená 90 km\h a asi 1 km dlouhý úsek měl povolenou 100km\h.

Asi po 4-5 hodinách jízdy po této "dálnici" jsem to kvůli únavě vzdal a nějaké 2 hodinky jsme si schrupli a pak už za volant sedla Péťa. 

Po několika dalších hodinách jízdy a courání se za karavany nás konečně vítal svou bránou Nordland a my jsme začali cítit syrovost Norska a blízkost našeho cíle (ještě asi 200 km).
První opravdová zastávka  na kochání se nám naskytla asi 30km jižně od Mosjøenu u vodopádů Lakforsen.

Po malém odpočinku jsme pokračovali a konečně jsme dosáhli v odpoledních hodinách Alfa base, kde jsme si dali véču a s radostí uvítali postel.

Ráno nás čekala Mo i Rana se svou slavnou sochou stojící ve vodě a vyhlížející přijíždějící námořníky. Dále se obloha zatáhla a vypadalo to, že každou chvílí budeme muset vytáhnout pláštěnky. Odpolední program byl zachráněn volbou prozkoumání jeskyně nacházející se kousek od Mo i Rany a jmenující se Setergrotta.

Nafasovali jsme overaly, helmy, čelovky a gumáky (připadal jsem si zase jako v práci :) )

Ačkoliv je jeskyně vápencová, krápníky a krasové jevy byste tu hledali zbytečně. Tato jeskyně taky vznikla vodní silou, ale jen takovou, že si voda sama vyrazila cestu nejslabším podložím a tím je právě vápenec.

Takže jeskyně vypadá úplně jinak, než na co je člověk zvyklý z Čech, ale i tak vypadá místy hodně bizarně a musím uznat, že i prohlídka jeskyně byla dobrodružnější. Procházet uzkými uličkami, protahovat se stísněnými chodbičkami, abyste prošli do ohromného sálu. Prostě krása!

Když jsme po dvou hodinách vylezli ven, zjistili jsme, že načasování jsme měli perfektní, protože musela být uplná průtrž mračen a všechno bylo úplně promočené. 

Na parkovišti před jeskyní jsme se potkali s Kennethem, Monicou a s jejich půlroční Kajou, od nichž jsme si půjčili univerzální klíč pro všechny turitické chaty po Norsku, takže se nám otevřeli nevídané možnosti.

Na odpoledne se k nám přidali všichni tři a protože se počasí umoudřilo vyrazili jsme na Marmorslottet - zvláštní údolí, kde si řeka prodíra cestu skrze "mramorový kámen" a vytváří bizarní útvary. 

 

Zvyklý na podrobné turistické mapy v ČR s měřítkem 1:25000 či 1:50000 jsem trochu podcenil závěrečný program dne. Pochod k chatce, kde jsme chtěli ten den přespávat jsme vyrazili až v 6h večer a čekalo nás 12km s plnou polní na zádech. Tehdy jsem byl velice rád za dlouhotrvající a skoro nekončící den. K chatce jsme dorazili v 10h večer úplně promočení. Nejen, že celou dobu poprchávalo, ale cestička byla uzoučká a vysoká tráva a kleče nás stále a vytrvale smáčely od pasu dolů. Velice jsme ocenili suchou chatku vybavenou dvěma kamny, a tak jsme si udělali jídlo, usušili se, zalezli do spacáků a usnuli spánkem spravedlivých.

.... O dalších příhodách za polárním kruhem, ve Svartisenu, ostrově Vega a tak dále PŘÍŠTĚ!