Počasí se konečně umoudřilo, slunce se prodralo skrz mraky, rozehřálo sníh, prosvětlilo ulice, parky a město svléklo svou nevlídnou, ponurou a zamračenou tvář.
Načasování bylo parádní .... na víkend.
Práci jsem v pátek hodil za hlavu a přede mnou byl volný víkend se skvělou předpovědí minimálně pro sobotu. Prozkoumávání Osla mohlo začít!
Město se pomalu probouzelo z pátečního deliria a mé kroky už směřovaly k jednomu z nejznámějších parků v Oslu, k Vigeland parku, který je známý svými sousošími různě pokřivených a propletených lidských postav.
Norové rádi sportují a jsou u sportu rádi viděni a tak není náhodou, že při tak hezkém dni bylo v parku vidět mnoho běžců, pejskařů a rodinek, co vyrazili na výlet, ale jaké bylo mé překvapení, když jsem kousek od parku objevil něco, co jsem zprvu považoval za klasické sportoviště. Byl odtud slyšet halas dětí a reptání rodičů. Čekal jsem mnohé, ale rychlobruslařskou dráhu opravdu ne. Pod širým nebem a vytvořenou na umělé trávě!
Dál mě mé nohy vedly stále více k centru a tedy i k moři. Centrum Osla je zvláštně, ale nenásilně promíchána historická architektura s moderní. Kousek od sebe tu stojí historické opevnění a moderní budova opery, která vypadá, jak nezaoblená sestřička sydneyské opery, které se dá vyšplhat až na střechu a je zde úžasný výhled. A mezitím vším jsou všudypřítomné jeřáby, protože tady se pořád něco staví, zlepšuje či opravuje.
Den už se pomalu nachýlil, zvedající se vítr a klesající teplota byla neklamnou známkou, že i já bych měl jít cestou k domovu a dát dobrou noc tomuto fascinujícímu městečku, které zdaleka ještě neodhalilo veškerou svojí krásu.
