pondělí 9. října 2017

E16 Øye Eidsbru

Už je tomu rok, co jsem sem nic nenapsal, za což se skoro až stydím.
Uplynulý rok byl bláznivý, rozmanitý a rozhodně ne nudný, ale je tady přeci jen jedna věc, která se za tu dobu nezměnila, a tím je projekt, na kterém pracuji v Norsku. A právě o tom bych vám rád teď popovídal.
Na začátek pár suchých nepoetických informací. Na projektu jsem začal v loňském roce v srpnu, kdy jsem byl přidělen na začínající projekt pro firmu Strabag v úžasném prostředí v podhůří Jotunheimenu, kde lišky dávají dobrou noc. Budujeme zde 500m mostu, 2,5km tunelu a dohromady to je 4,5km "dálnice" E16 z Bergenu do Osla. Dokončení se plánuje na léto 2018.

Hned po příjezdu a prvotním rozkoukávání jsme se pustili do práce a začali dávat dohromady body, vybavení, dokumentaci a vše potřebné k alespoň trochu plynulému průběhu projektu. Mezitím jsme začali běhat v přilehlých lesích, pastvinách a údolích s dřevěnými kolíky, které jsme tloukli přímo do srdcí nezbedných a špatně přístupných hraničních bodů celé stavby. Občas jsem si připadal jako jakási kombinace čaroděje, zaklínače a exorcisty.
Pak byla vypuštěna těžká technika, která zplundrovala vytyčený les, obnažila zemi až na skálu. Někdy se dokonce poručilo i skále - byla odstřelena. Poté mohly nastoupit vrtací mašiny a začít razit tunel. Most také začal zatínat své drápky do norské krajiny, pomalu vznikaly mostní pilíře. V této době je tunel asi 200m před prorážkou, betonová konstrukce mostu je hotová a zemní práce probíhají stále v divokém tempu.



O volných chvílích, především nedělích, jsem vyrážel na různé výlety, procházky a průzkumy oblastí blízkých i poněkud vzdálenějších. Kupříkladu světový pohár ve skocích na lyžích v Lillehammeru byl velice zajímavý. V bližších krajinách jsem prozkoumával okolní hory a zmoknul, horské chatky a usušil se. Viděl divoké stádo sobů a nevyplašil je. Navštívil krásnou venkovní saunu a zchladil se ve vodopádu ledové říčky. Vydal se  na pár skialpových výšlapů a zanechal svou stopu v panenském přašanu. Objevil v přilehlém městečku lezeckou stěnu a protáhnul si tělo. A konečně viděl na vlastní oči polární záři a pokochal se tou krásou. Teď už se pokochejte i vy. Příští článek se pokusím přidat dřív než za rok :) 


 



čtvrtek 20. dubna 2017

čtvrtek 22. září 2016

Nejsevernější projekt

Léto právě skončilo, nejen tady v Norsku, a tak bych chtěl povyprávět o svých zážitcích a zajímavostech, jež jsem byl tohoto léta svědkem.
Než se však dostanu k vyprávění samotného příběhu, který probíhal na prozatím nejsevernějším místě, kde jsem byl, kde i o Kirunských mluví jako o jižanech, musím se vrátit do zimních měsíců v ČR a uvést příběh, jak se sluší a patří.
Loňský projekt skončil velice brzo a já měl před sebou celou zimu. Zahodil jsem totálku, sundal montérky, uklidil výkresy, vzal košili, přibalil prospekty, připravil prezentaci a stal se ze mě verbíř na plný úvazek, a tak jsem se pokusil nálákat nějaké geodézie chtivé studenty do našich řad. Za zimu jsem stihnul navštívit Báňskou univerzitu, brněnské VUT, pražské ČVUT a samozřejmě i alma mater plzeňskou Geomatiku. Agitace na univerzitách byla sranda, ale prokousávat se legislativou Erasmus+ a IAESTE, to už taková sranda nebyla. Díky pomoci kamarádů, známých, rodiny, strýčka Googla a tetičky Wikipedie jsem se tím úspěšně prodral a na začátku června jsem měl připravených 5 studentů do Norska a 2 do Švédska. Léto tedy mohlo spanile začít!
Sotva se studentíci rozkoukali a trochu zaučili v práci, dostali úžasný projekt statického GPS měření bodového pole v okolí města Tromsø, daleko za polárním kruhem, v zemi nezapadajícího slunce. Práce to z geodetického hlediska není náročná, vlastně hodně stereotypní. Je ovšem náročná na logistiku a čas. Jezdíte od bodu k bodu, často hodně vzdálených, umístěných po ostrovech a fjordech. Musíte postavit stroj na bod a nechat ho měřit někdy až deset hodin. Krajina se vám odvděčuje užasnými výhledy, nádhernou divokou krajinou, ale taky strmými kopci bez cest a pěšinek, a tak vytáhnout veškerou výbavu nahoru bývá výzva hodná Ramba.
Využili jsme nejdříve 2 studenty, kteří celý projekt započali a změřili severní část. Poté jsem měl tu čest jet se za nimi podívat, "zkontrolovat je" a pokochat se krásnou, nespoutanou přírodou, ostrými fjordy, smočit nohy v Severním moři, vyrazit na výlet a ochutnat čerstvě vylovenou tresku z moře. Ale dost slov, nechme promluvit fotky ....





.... bylo to úžasné a díky za ty zážitky.







úterý 5. července 2016

Pracovní tajemství loňského léta

Po dlouhé odmlce, období zimního spánku a skoro době ledové jsem tu zase s novým příspěvkem z počátku nové sezóny v krajině vikingské. Než se ale k té aktuální dostanu, dovolte mi vrátit se do loňského léta a vyplnit tmavý flek fotkami a krátkým vyprávěním o loňském projektu.
Je to povídání s poněkud zvláštním příběhem, klidným průběhem a každopádně smutným koncem.
Vše začalo v červnu loňského roku, kdy jsem byl povolán do Osla, abych se ujal slibně vypadajícího začínajícího projektu železničního tunelu z centra Oslo do vesničky Ski. Vše se mělo rozběhnout v prvních třech měsících kontraktu, kdy jsme měli ze "zelené louky" začít připravovat oblast na příjezd čtyř strojů TBM, ohromnou betonárku a zázemí pro 500 dělníků, managerů, designerů, bezpečáků a ostatní kancelářskou havěť.
První měsíc probíhalo vše krásně. Při geologických vrtech jsme se brodili v ohromně přerostlé trávě, nechávali holínky v bažinách a snažili se zatlouci dvou metrový kolík do mokřad tak, aby z něj čouhal aspoň kousek a stál pevně. Při nivelaci bodového pole jsme nohy stativu roztahovali do neuvěřitelných šířek a při ražení tunelů jsme prchali před velkými stroji, které na nás troubily, co tam, proboha, děláme tak dlouho.

Druhý měsíc probíhal v podobném duchu jen s drobným rozptýlením, když na planině, která v budoucnu bude betonárkou, přistály dva vrtulníky a vyskákalo z nich několik vojáku s ostrými kvéry. Zvedli mračna prachu, chvíli sem a tam pobíhali, pak přistál ještě policejní vrtulník, který situaci jistil zvrchu. Kluci si navzájem potřásli pravicemi nad krásně provedeným tréninkem a zase se vznesli do vzduchu ..... krásný kabaret k odpolední kávičce. :)


Další naše působení, bohužel nemělo příliš dlouhého trvání, protože firma, která celou stavbu zaštiťovala, byla napůl italská a napůl španělská a při jednání o dalším společném postupu a kontraktech se tak sešly dvě zcela neslučitelné kultury – severská chladnokrevnost doprovázená flegmatismem a typická jižanská horkokrevnost s výbušností. Ačkoliv s námi byli nadmíru spokojeni, management zkrátka nenašel společnou řeč. Nebylo zbytí, začátkem října jsme museli vše sbalit, opustit rozdělanou práci a jít si užívat klidné české zimy.



neděle 16. srpna 2015

Norské léto

Ačkoliv se v Čechách pečete jako kuřata na rožni, do Norska přišlo "léto" teprve tento týden a ukázalo se slunečným počasím a teplotami okolo 20 °C.
Předpověď měla vydržet i přes víkend, který jsem měl volný .... otázkou pouze bylo kam vyrazit?
Po pátečním dlouhém vybírání padla volba na chatku Sinnerdammen vzdálenou asi 50 km severně od Osla. V Sobotu ráno jsem osedlal firemního oře, vyzvednul polského kolegu a vyrazili jsme vstříc norské divočině. Auto jsme nechali u městečka Grua, kde mě před místním obchodním domem, kde jsme dokupovali zásoby, málem naverbovali do jakési "rudé" strany s názvem "pracující partaj". Když zjistili, že jsem asi nepoužitelný materiál, nedostal jsem ani růži, kterou dávali všem kolemjdoucím. :)
Konečně vyrážíme na cestu. Máme před sebou cca 20 km a na konci nás čeká chatka Sinnerdammen která, jak doufáme, nebude plně obsazená a najde se místečko na přenocování i pro nás.
Po prvním nastoupání se prodíráme lesem, klečí, ztrácíme se, brodíme se močály, paseme se na borůvčí, děsíme ovce, nacházíme se a dobýváme nejvyšší kótu dnešního dne, kopec Kollern
688 m n.m., a dáváme si pauzičku a zasloužené pivečko.



Dále klesáme k přehradám, jezerům, říčkám a dalším močálům, které se nám starají o bdělost. Opět se trochu ztrácíme, plašíme krávy pasoucí se v lese. Nacházíme sebe i cestu a po 19 km strastiplné cestě je nám odměnou prázdná malebná chatička Sinnerdammen, na které poprvé testuji svůj univerzalní klíček od norských turistů .... FUNGUJE!
Romantika tohoto místa až ohromuje, zvlášť když zjišťuji, že chata tu stojí od roku 1898.
Rozděláváme oheň, popíjíme vítězný nápoj, hrajeme hry nalezené v chatce a pádíme do připravených pelechů. 



V neděli vstáváme, poklízíme, snídáme na zápraží, sluníme se a ačkoliv se nám vůbec nechce, o půl desáté opouštíme chatu. Na nohy nám musela přes noc přirůst přídavná spalovací zařízení, protože v 1 hodinu odpoledne už sedíme v autě a máme za sebou 17,5km.