neděle 16. září 2018

Nedělní odpoledne stane se ..... aneb nemít volné neděle, neskialpoval bych!

Modří (facebookově aktivnější) již vědí, ale červení stále tápou. Proto bych i je rád obohatit o své výpady za krásami Norska, když mám zrovna volno. Jediný den, kdy je to možné, je neděle, a tak vznikaly, i mé facebookové občasné nedělníky. 
Sezóna skialpinistických výletů je už pár měsíců pryč, i letní turistická sezóna, aspoň tady v Norsku, skončila, ale další lyžařská se neúprosně blíží, tak si pojďme připomenout tu uplynulou.
Norsko je úžasnou krajinou na skialpování, zvlášť v okolí Jotunheimenu a Hurrugane, kde mám to štěstí nějakou dobu pracovat. Sezóna je tu dlouhá, sněhu hromada a kopec si každý vybere podle vlastních sil a odvahy. Ani já jsem nemohl zůstat pozadu a začal jsem vyrážet vstříc zasněženým vrcholkům. Nejprve jsem nazul již důvěrně známá ďáblova prkýnka s pevnou patou a ozkoušel norský manchester.
Deset minut jízdy od mého projektu je vesnička zvaná Tyinkrysset, kde mají i menší lyžařské středisko (dvě kotvy) - tam jsem se byl trochu rozjezdit. Zima byla pekelná, že bys ani nora nevyhnal, a sluníčku se moc vylézat nechtělo, ale jednu obrovskou výhodu to nakonec mělo, na svahu jsme byli prakticky sami!










Pak už přišel první opravdu skialpový výlet. Z pelechu se jako vždy vůbec nechtělo, ale slušné počasí nás přimělo vstát a vyrazit. Zdatnými průvodci se mi stali Costin s Tiborem, kolegové z práce. Vyfuněli jsme první kopeček, dali svačinku a pustili se do té famózní zasloužené odměny, kterou je neporušený prašánek a udělali do něj naše podpisy (ne ty žluté :) )

Pro jednou, už ani nevím pravý důvod, jsme nechali lyže doma a vydali se jen tak po svých na pěší výlet. Tentokrát jsme si za cíl dali údolí kolem Falketindu, a když to dobře půjde, tak až na něj. Lenost, krátký den, naše kochání a lehké bloudění mělo za výsledek, že jsme se dostali jen do sedla pod onu horu. I tak to byl krásný výlet plný sněhu a ledu a také lehké lítosti, že nemám mačky. Po cestě zpátky nám stihl ještě vynadat svým typickým pištivým hláskem odvážný lumík, co se jako opovažujeme chodit do jeho teritoria.




Další zábavný víkend začal telecím nápadem, ať vyrazíme už v sobotu, protože má být v neděli hezky jen dopoledne, tak ať ji nepromarníme. No a protože všichni nějakou záhadou souhlasili a i kupodivu skončili na projektu relativně včas vyrazili jsme do kopců už v sobotu v silné skupině čtyřech lidi směrem k chatě Sulebu. Ať jsme se všichni snažili ze všech sil, tak nás stejně tma dohnala sotva na úpatí kopce. Byli jsme skupina vybavená a do batohů jsme nezapomněli přibalit i čelovky, ale díky jasné obloze a brzo vycházejícímu měsíci v úplňku jsme je po cestě ani nepotřebovali. Romantika se dala krájet, jak se měsíční svit odrážel od sněhu, svítil nám svým chladným světlem a ukazoval nám siluety kopců a skal před námi. Bylo slyšet jen šoupání tuleních pásů po firnu a naše funění. Po dvou hodinách našeho atleticko-výletního snažení jsem se konečně dostali k chatě. Byla sice zavátá skoro až po střechu, ale vchod nějaký dobrodinec před námi odházel, a tak jsme mohli vejít dovnitř, rozdělat oheň a dát si něco málo, ale za to několikrát, na zahřátí :) Ráno se nám z vyhřátých pelíšků nikomu nechtělo a po pohledu ven z chaty tento pocit jen zesílil. Nakonec jsme si udělali lenivé nedělní dopoledne a nasměřovali to zase zpátky do údolí, ale ještě než jsme nastoupili do lyží, přeci jen se nám z mraků ukázal vrchol, který byl původně v plánu.



Abych laskavého čtenáře nenudil popisem každého výletu a sáhodlouhým článkem, tak už jen zmíním zakončení lyžařské sezóny, která už celkem pravidelně bývá na státní svátek a největší den celého Norska, který je 17. května. Toto datum se koná i další neméně významná akce a tou je česko-slovenký firnový memoriál, který byl letos už po čtvrté a já měl tu čest se ho podruhé zúčastnit.
Tentokrát jsme v nádherném, skoro až neuvěřitelně teplém počasí, mířili k nejvýše položené turistické chatě v Norsku na stejnojmenném vrcholu Fannaråki (2068 m.n.m.). Aby to nebylo úplně tak přímé a jednoduché, tak jsme si nejdříve dali protější vrchol Steindalsnosi, jen o pár metrů nižší než Fannaråki, pokochali se výhledem na právě tuto horu a celý Jotunheimen. Připevnily jsme si paty k lyžím a sfrčeli pár set metrů dolů do údolí a začali stoupat zase nahoru. Na vrcholu jsme si dali sváču. Udělali jsme foto na počest norského dne i s českou vlajkou, doplnili to hromadnou fotkou a vydali se na táhlý sjezd dolů zpátky do údolí k autům. Jelikož jsem ráno musel být v práci, tak jsem skupinu musel opustit a odjet.
Naštěstí mají norové státní svátek i 21. tak jsem se ke skupině vrátil ještě na poslední zkrácený den. Cílem se nám stal kopec Kjelen vedle kterého je letní lyžarská sjezdovka, která otevírá v půlce května a zavírá v půlce října, protože jinak je přístupová cestu ve výšce cca 1850 m.n.m. neprůjezdná, a tak si norové mohou dopřávat lyžarských hrátek kdykoliv. Vyrazili jsme z druhé strany než je lanovka, ať nás pohled na ni nedráždí. Vyběhli na kopec, pokochali se Jotunheimenem a báječným sjezdem jsme zakončili 4. Česko-slovenský firnový memoriál.





Doufám, že sem vás trochu ochladil v těchto horkých letních dnech, které panují doma a zároveň vás trochu navnadil na přicházející sezónu. A jak jinak se rozloučit než zvoláním SKØL.

pondělí 9. října 2017

E16 Øye Eidsbru

Už je tomu rok, co jsem sem nic nenapsal, za což se skoro až stydím.
Uplynulý rok byl bláznivý, rozmanitý a rozhodně ne nudný, ale je tady přeci jen jedna věc, která se za tu dobu nezměnila, a tím je projekt, na kterém pracuji v Norsku. A právě o tom bych vám rád teď popovídal.
Na začátek pár suchých nepoetických informací. Na projektu jsem začal v loňském roce v srpnu, kdy jsem byl přidělen na začínající projekt pro firmu Strabag v úžasném prostředí v podhůří Jotunheimenu, kde lišky dávají dobrou noc. Budujeme zde 500m mostu, 2,5km tunelu a dohromady to je 4,5km "dálnice" E16 z Bergenu do Osla. Dokončení se plánuje na léto 2018.

Hned po příjezdu a prvotním rozkoukávání jsme se pustili do práce a začali dávat dohromady body, vybavení, dokumentaci a vše potřebné k alespoň trochu plynulému průběhu projektu. Mezitím jsme začali běhat v přilehlých lesích, pastvinách a údolích s dřevěnými kolíky, které jsme tloukli přímo do srdcí nezbedných a špatně přístupných hraničních bodů celé stavby. Občas jsem si připadal jako jakási kombinace čaroděje, zaklínače a exorcisty.
Pak byla vypuštěna těžká technika, která zplundrovala vytyčený les, obnažila zemi až na skálu. Někdy se dokonce poručilo i skále - byla odstřelena. Poté mohly nastoupit vrtací mašiny a začít razit tunel. Most také začal zatínat své drápky do norské krajiny, pomalu vznikaly mostní pilíře. V této době je tunel asi 200m před prorážkou, betonová konstrukce mostu je hotová a zemní práce probíhají stále v divokém tempu.



O volných chvílích, především nedělích, jsem vyrážel na různé výlety, procházky a průzkumy oblastí blízkých i poněkud vzdálenějších. Kupříkladu světový pohár ve skocích na lyžích v Lillehammeru byl velice zajímavý. V bližších krajinách jsem prozkoumával okolní hory a zmoknul, horské chatky a usušil se. Viděl divoké stádo sobů a nevyplašil je. Navštívil krásnou venkovní saunu a zchladil se ve vodopádu ledové říčky. Vydal se  na pár skialpových výšlapů a zanechal svou stopu v panenském přašanu. Objevil v přilehlém městečku lezeckou stěnu a protáhnul si tělo. A konečně viděl na vlastní oči polární záři a pokochal se tou krásou. Teď už se pokochejte i vy. Příští článek se pokusím přidat dřív než za rok :) 


 



čtvrtek 20. dubna 2017

čtvrtek 22. září 2016

Nejsevernější projekt

Léto právě skončilo, nejen tady v Norsku, a tak bych chtěl povyprávět o svých zážitcích a zajímavostech, jež jsem byl tohoto léta svědkem.
Než se však dostanu k vyprávění samotného příběhu, který probíhal na prozatím nejsevernějším místě, kde jsem byl, kde i o Kirunských mluví jako o jižanech, musím se vrátit do zimních měsíců v ČR a uvést příběh, jak se sluší a patří.
Loňský projekt skončil velice brzo a já měl před sebou celou zimu. Zahodil jsem totálku, sundal montérky, uklidil výkresy, vzal košili, přibalil prospekty, připravil prezentaci a stal se ze mě verbíř na plný úvazek, a tak jsem se pokusil nálákat nějaké geodézie chtivé studenty do našich řad. Za zimu jsem stihnul navštívit Báňskou univerzitu, brněnské VUT, pražské ČVUT a samozřejmě i alma mater plzeňskou Geomatiku. Agitace na univerzitách byla sranda, ale prokousávat se legislativou Erasmus+ a IAESTE, to už taková sranda nebyla. Díky pomoci kamarádů, známých, rodiny, strýčka Googla a tetičky Wikipedie jsem se tím úspěšně prodral a na začátku června jsem měl připravených 5 studentů do Norska a 2 do Švédska. Léto tedy mohlo spanile začít!
Sotva se studentíci rozkoukali a trochu zaučili v práci, dostali úžasný projekt statického GPS měření bodového pole v okolí města Tromsø, daleko za polárním kruhem, v zemi nezapadajícího slunce. Práce to z geodetického hlediska není náročná, vlastně hodně stereotypní. Je ovšem náročná na logistiku a čas. Jezdíte od bodu k bodu, často hodně vzdálených, umístěných po ostrovech a fjordech. Musíte postavit stroj na bod a nechat ho měřit někdy až deset hodin. Krajina se vám odvděčuje užasnými výhledy, nádhernou divokou krajinou, ale taky strmými kopci bez cest a pěšinek, a tak vytáhnout veškerou výbavu nahoru bývá výzva hodná Ramba.
Využili jsme nejdříve 2 studenty, kteří celý projekt započali a změřili severní část. Poté jsem měl tu čest jet se za nimi podívat, "zkontrolovat je" a pokochat se krásnou, nespoutanou přírodou, ostrými fjordy, smočit nohy v Severním moři, vyrazit na výlet a ochutnat čerstvě vylovenou tresku z moře. Ale dost slov, nechme promluvit fotky ....





.... bylo to úžasné a díky za ty zážitky.